PO RUSSKIPOLSKIFRANCAISDEUTSCHENGLISHČESKY ÚVODNÍ STRANA MORAVSKOSLEZSKY KRAJ ZLINSKY KRAJ OLOMOUCKY KRAJ JIHOMORAVSKY KRAJ PARDUBICKY KRAJ KRALOVEHRADECKY KRAJ LIBERECKY KRAJ VYSOCINA PRAHA STREDOCESKY KRAJ USTECKY KRAJ JIHOCESKY KRAJ PLZENSKY KRAJ KARLOVARSKY KRAJ FOLKLORNÍ SDRUZENÍ ČESKÉ REPUBLIKY CESKY ROZHLAS BESKYDY-VALASSKO SLEZSKA HARTA CZECH TOURISM
Pátek 29.03.2024
Vyhledávání
  Vyhledávací centrum
Rejstřík ČR
ZÁKLADNÍ INFORMACE
  Základní informace o ČR
Česká NEJ
Kraje ČR
Turistické regiony
Turistické oblasti
Města a obce
Euroregiony
Mikroregiony a sdružení
Pohádkové regiony
AKTUALITY A AKCE
  Aktuality
Databanka akcí
Folklorní akce a festivaly
Turistické akce
PRAHA SRDCE EVROPY
  Město PRAHA
Pražská informační centra
Kalendář akcí v Praze
Lázeňství
  Lázeňská zařízení
Zdravotní pojištění
Kongresová turistika
  Výstavy a výstaviště
Kongresová centra
Výstavnictví a propagace
Kongresy a konference
Veletrhy a výstavy
Turistika a volný čas
  Informační centra
Kultura a zábava
Památky UNESCO
Památky a architektura
Církevní památky
Hrady a zámky
Aktivní dovolená
Pěší turistika
Agroturistika
Cykloturistka
Vodní turistika a sporty
Vinařská turistika
Sport a relaxace
Klub českých turistů
Cestovní kanceláře
Folklor a tradice
  Folklorní sdružení
Folklorní soubory
Folklorní festivaly
Lidové tradice a zvyky
Lidová řemesla a výrobky
Příroda a její ochrana
  Biosférická rezervace UNESCO
Chráněná krajinná území
Přírodní zajímavosti
Jeskyně a propasti
Vrcholy, hřebeny, sedla
Fauna a flora
Naučné stezky
Ubytování a stravování
  Autokemp, kemp, tábořiště
Hotely, penziony
Chaty a chalupy
Rekreační areály
Další ubytování
Restaurace
Příjemné posezení
Gastronomické speciality
Obchod a služby
  Služby motoristům
Nákupní centra
PODPORA PODNIKÁNÍ
  Investiční příležitosti
Finanční sektor a pojištění
Nemovitosti na prodej
Průmyslová výroba
Potravinářská výroba
Království perníku

Etnografický subregion Podluží [ Etnografický subregion ]

Zeměpisné vymezení:
V současném pojetí se Podlužím rozumí nejjižnější část Slovácka - území mezi soutokem Dyje s Moravou mezi městy Břeclaví a Hodonínem. Je to kraj stojatých vod, rybníků a lužních lesů. Jméno daly této oblasti vodní plochy, zde nazývané luže.


Historicko-národopisné vymezení:
Dochované prameny z 18. století, které pojednávají o Podlužácích jako obyvatelích Podluží, vymezují tuto oblast velmi odlišně od dnešního pojetí tohoto národopisného regionu. Podlužáci byli navíc nezřídka zaměňováni za jihomoravské Charváty, kteří od 16. století v oblasti Břeclavska, ale především na Mikulovsku žili.

Celkem jde dnes o 18 vesnic a městeček na moravském území. Ještě v druhé polovině 19. století patřilo národopisně k Podluží i několik osad v Dolním Rakousku, které se později odnárodnily.


Lidová architektura:
Hlavním zaměstnáním obyvatel Podluží od poloviny 19. století bylo zemědělské hospodaření spojené s chovem dobytka a vinohradnictvím. Se způsobem hospodaření souvisí i utváření vesnické architektury. Půdorysný základ obcí zůstal v posledních 150 letech v podstatě zachován, ve většině případů se jen rozrostl do šířky. Jako všude jinde v rovinatých částech Slovácka, tvoří i zde základ vesnice dva souvislé a souběžné pásy domů, které jsou obráceny svojí delší stranou k návsi nebo silnici. Střechy byly ještě v druhé polovině 19. století bez výjimky doškové, čelní stěny domů byly členěny vyčnívajícími žudry. Pohled na tuto zástavbu navíc změkčovaly malé předzahrádky, ohrazené nízkými plůtky. K malebnosti lidových staveb na Podluží přispívalo velkou měrou i jejich barevné olíčení, což bývala téměř výlučně práce žen - hospodyň, případně specializovaných "maléreček". Nebyly to jen na jednotlivých domech různě barevné obrovnávky, které lemovaly jinak bílé plochy zdí, ale především na konci 19. a počátkem 20. století se velice rozmohlo malování žudra různobarevnými, převážně květinovými, motivy.


Lidový oděv a kroj:
Mezi slováckými kroji vymezujeme podlužácké kroje jako zvláštní krojovou skupinu. I když je pravděpodobné, že do konce 18. století splývaly s okolními kroji, od poloviny 19. století se od nich odlišily především výskytem ohnivě červených mužských nohavic. Podluží patřilo donedávna k těm oblastem, v nichž se v poměrně velké míře nosily i ve všední den některé krojové součásti. To platí zejména o starších ženách, které chodívaly běžně v tmavých látkových sukních a plátěných zástěrách, v kartounových nebo soukenných jupkách, v chladnějším počasí ve vlňácích, které na počátku 20. století vytlačily z ženského odívání staré kožichy. Také starší hospodáři nosili při práci na poli nebo ve vinohradě krátké látkové kabátce se stojatým límečkem a úzké tmavomodré zástěry, jejichž levý cíp se často zasunoval za pás na levém boku. Ještě na konci 19. století chodili muži do práce v plátěných košilích a nohavicích ušitých z konopného plátna (třaslavicích). Ženy nosívaly podomácky zhotovené a na modro obarvené zástěry, v chladném počasí "kacabaje" a charakteristické tuhé čepce. Tradiční pracovní oděv nejdříve odložili muži, kteří jezdili za prací do města. Ženy si při práci doma a na poli udržely všední kroj mnohem déle.

Od všedního oděvu se výrazně odlišuje kroj sváteční, u kterého v jednotlivých součástkách převládá převážně dekorativní záměr. Na úkor praktičnosti se u košile svobodných chlapců prodloužily rukávy a pokryly se úplně výšivkami a krajkami. Nejcharakterističtějším znakem kroje mladých mužů na Podluží se staly ve druhé polovině 19. století červené nohavice bohatě zdobené šňůrováním (cifrováním). Základní barva "cifry" je vždy modrá, doplňkové šňůrování se provádí tenčími šňůrami a výšivkou jiných barev. Z kdysi jednoduchých prvků, které měly původně funkci zpevňovací, se staly bohaté a rozměrné kompozice s ústředním motivem srdce, vyplněné a obklopené rostlinnými motivy a závitnicemi. Ke svátečnímu kroji patří "lajbl", tj. kordula z barevného hedvábí, sahající jen do půli zad a vpředu široce rozevřená. Mladí svobodní muži nosí ke svátečnímu kroji nízký klobouk bez stříšky, zvaný "guláč". Bývá ozdoben "kosírkem" z pštrosího nebo volavčího peří. Jediným tradičním druhem obuvi mužů na Podluží byly kožené boty se střapci, spadajícími až na nárt.

Ženy nosívají při svátečních příležitostech na spodním rubáči několik naškrobených sukní a na nich v létě barevné, v zimě tmavé látkové sukně. K nim patří úzké, bíle nebo barevně vyšívané fěrtůšky. Rukávce jsou z jemného plátna, dnes s bílou výšivkou a do půli zad splývajícím širokým obojkem. Na rukávce se nosí krátké kordulky podobné mužským, zapínané na spodní straně na jeden knoflík. Ke svátečnímu oděvu je nezbytná úprava hlavy do "rožků", lepenkového kornoutu, potaženého červenou látkou a ovázaného širokou stuhou, jež tvoří na vrcholu bohatě řasenou stuhu. Tento způsob úpravy hlavy je pro Podluží typický.


Lidová píseň a muziky:
Pro Podluží jsou charakteristické široko rozklenuté táhlé písně. Zdejší zpěv se, zvláště u mužů, vyznačuje velkým hlasovým fondem - silou a neobyčejnou nosností hlasu. Všeobecně jsou zde oblíbeny a ceněny vysoké hlasy u mužů i žen. Počátkem 20. století se zde rozvinul také způsob vícehlasého mužského i ženského zpěvu, a to v sextách a vrchních terciích. O něco později, zřejmě vlivem umělých produkcí, se začalo na Podluží se střídavým i společným sólovým zpěvem chlapce a děvčete. V tomto směru dosáhla ve své době největší popularity dvojice zpěváků - Božena Šebetovská a Jožka Severin . Oproti jiným oblastem Slovácka, ve kterých písně taneční vysoko převyšují písně netaneční, je na Podluží jejich poměr téměř v rovnováze, dokonce v mírné převaze písní táhlých. O jejich oblibě svědčí i zájem a snaha o vlastní písňovou tvorbu některých zpěváků i muzikantů. Jedním z nejznámějších neanonymních tvůrců písní na Podluží byl Fanoš Mikulecký (vlastním jménem František Hřebačka, 1912 - 1970), autor více než 270-ti písní, z nichž mnohé zlidověly (V širém poli studánečka, Vínečko bílé, Mikulecké pole, atd.).

Nejstaršími muzikanty na Podluží byli gajdoši, často doprovázeni houslisty - prim a kontry. Hudecké muziky, většinou v obsazení prim, sekund, klarinety a kontrabas, bývaly již ve druhé polovině 19. století pro zesílení zvuku doplňovány plechovými nástroji - C-trubkou a křídlovkou, někdy i trombónem. Takovýmto muzikantským seskupením se říkalo štrajchové muziky. Po druhé světové válce vytlačily dechové muziky na Podluží téměř zcela tradiční smyčcové seskupení muzikantů. Mezi nejznámější dechovky tehdy patřila znamenitá "Juráčkova kapela" z Týnce. Obsazení dechovky zde mělo v podstatě dvě vývojová stádia: trubka, křídlovka, baskřídlovka, helikón a dva klarinety a teprve později přistoupil trombón, velký a pak i malý buben. K obnovení slávy starých hudeckých muzik snad nejvíce přispěl v 50. letech 20. století Jožka Kobzík, dlouholetý primáš cimbálové muziky souboru "Břeclavan". Ten se svým stylem a způsobem interpretace lidových písní stal vzorem pro mnohé mladé muzikanty, kteří dnes tvoří obsazení četných hudeckých a cimbálových muzik na Podluží.


Lidové tance:
Co se tanečního projevu týče, k nejznámějším a dodnes živým tancům patří na Podluží párový tanec vrtěná a chlapecké hošije a verbuňk. Mezi starší tance s původním obřadním zaměřením se řadí žabská, šátečková nebo hejnom, k tancům rázu reprezentačního patří např. taneční hry varajková, palicová a slámečková, valacina či ovčácká a další tance polkového a valčíkového rázu.




Literatura:
Národopisné regiony Čech a Moravy

Texty:
Zuzana Gregorovičová
Zbyněk Žůrek

Fotografie:
Petr Dvořáček
Karel Šmirous
Zbyněk Žůrek

Hudební ukázky:
poskytlo Vydavatelství Gnosis
Vydavatelství Písnička

Videoukázky:
František Synek
Zbyněk Žůrek

Vydáno ve spolupráci s občanským sdružením Folklorum, provozovatelem serveru www.FolklorWeb.cz

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

UMÍSTĚNÍ

DALŠÍ INFORMACE: http://www.FolklorWeb.cz

AKTUALIZACE: uživatel č. 372 org. 24, 24.02.2005 v 16:04 hodin
Copyright 1998-2024 © www.infoSystem.cz,
součást prezentačního a rezervačního systému Doménová koule ®
VELETRHY
FOLKLORNÍ AKCE A FESTIVALY
TURISTIKA